PŘÍBĚH O VENDULCE

Před třemi lety se narodila naše první dcera Danielka. Po porodu jsem si všimla, že má pokřivenou nožičku. Že se ale jedná o equinovarus jsme nevěděli. Rehabilitační sestra mi druhý den ještě v porodnici ukázala techniku protahování. Nožku jsem tak za tři měsíce rozcvičila a více jsme tomu nevěnovali pozornost.


O dva a půl roku později se narodila druhá dcera, Vendulka.Prošla jsem během těhotenství několik vyšetření a ultrazvuků, vždy mi doktor hlásil, že miminko je v pořádku a má se čile k světu.Druhý porod šel jako po másle, malou jsem dostala ihned po narození na břicho, byla jsem ale v takové euforii, že jsem se na nožičky absolutně nesoustředila. Když ji po ošetření sestřičkami přinesl manžel zabalenou v zavinovací peřince se slovy : "je krásná, ale má ty nožky stejně křivé, jako měla Danča, ale má je křivé obě", přišlo bolestné zklamání.


V první chvílí mě napadlo, že je to opět moje chyba. Že mám málo místa v pánvi, že jsem během těhotenství dělala neopatrné aktivity a moc jsem si břicho mačkala, zkrátka jsem si to dávala za vinu. Nikdo nám ke stavu nožek zprvu nic neřekl. Manželovi pouze, že se to stává a že se to rozcvičí. V to jsem i doufala. Když jsem ale hned na pokoji nožky zkoumala, bylo mi jasné, že to tak snadné nebude. Doktorka mi druhý den při vizitě řekla, že nás objedná na Bulovku na ortopedii a bude se snažit, aby nás přijali už za týden. Tak se i stalo.
Na ambulanci nám doktorka konzumně sdělila, že má Vendulka PEC a popsala Ponsetiho metodu, která bude následovat. Ještě ten den dostala Vendulka sádry. Na Bulovce jsme strávili téměř celý den. Byli jsme unavení, přesycení informacemi, které jsme sotva chápali. Bylo to vyčerpávající.


Druhý den malé otekla jedna noha, tak jsme ihned mířili zpátky na Bulovku. Byl konec června, venku teploty kolem 28 stupňů, otok se rychle zhoršoval. Možná díky tomu jsme se dostali do péče té nejlepší lékařky, jakou jsme si mohli pro malou přát. Vše nám vysvětlila, zbavila mě tíhy sebeobviňování. Překvapilo mě a povzbudilo, jak moc dokázala být empatická. Řekla mi, že vada kterou má Vendulka je genetická. Vysvětlila mi příčinu a řekla mi otevřeně situace, které mohou nastat.
S paní doktorkou jsme absolvovali ještě dalších pět sáder a poté udělala tenotomii (malý chirurgický zákrok na obou šlachách - jejich prodloužení). Vše šlo krásně, přesně podle představ paní doktorky.


Paní doktorka nás odkázala na sdružení Achilleus, kde jsem objevila i poradnu a Facebookovou skupinku a obrovskou podporu, spousta rad a informací. Dnes Vendulka nosí JM dlahy a equinovarus už pro nás není problém, kterého je třeba se bát. Troufám si říct, že věříme jen v to dobré a lepší. Bereme to sportovně, celá rodina. Ač byly pohledy a otázky našeho okolí z počátku nepříjemné, dnes už se tomu s manželem smějeme. Vendulka je moc šikovná, dlahy zvládá krásně, dokonce si troufám říct, že se večer po nasazení zklidní a dobře usíná.


Přeju si, aby bylo méně případů, kdy se equinovarus u miminka objeví, ale zároveň více informací rodičům přímo v porodnicích. Proto, aby se nebáli a netápali ve strachu, stejně, jako my na začátku.


A přeji mnoho sil a trpělivosti všem, které PEC potká, hlavně rodičům. Je důležité věřit v lepší zítřky a nepřipouštet si žádné špatné varianty. A vše bude dobré!