PŘÍBĚH O MARTINCE

O podezření na jednostranný Pes equinovarus u našeho miminka jsme se dozvěděli už v těhotenství. Záměrně jsme nehledali žádné zprávy o diagnóze na internetu, ale při návštěvě ortopeda ve zcela jiné záležitosti jsme se mimochodem optali i na toto. Pan doktor nás pozval na konzultaci do své soukromé ordinace, kde nám v kostce vysvětlil léčení Ponsetiho metodou. Měli jsme obrovské štěstí - narazili jsme zrovna na lékaře, který byl jejím průkopníkem v ČR. S doktorem jsme se domluvili, že si dítě vezme po porodu do péče.

Martinka se narodila předčasně, první sádru dostala ještě na novorozenecké JIP na Bulovce. Pak následovalo pět sáder na srovnání nožičky - poslední sundali v termínu, kdy se Martinka měla narodit. Tenotomie naštěstí nebyla třeba. Lékaři chtěli nasadit dlahy, ale kvůli malým nožkám jsme dostali další sádru na 3 týdny a poté již konečně John-Mitchellovy dlahy, nejprve na celý den, po třech měsících už jen na denní a noční spaní, od roka jen na noc.

Také jsme na doporučení kamarádky fyzioterapeutky chodili hned od počátku, přesněji od čtyř týdnů věku, na rehabilitace. Začínali jsme ještě se sádrou na noze. Cvičení se netýkalo nemocné nožičky, ale zbytku těla - cvičili jsme Vojtovu metodu, aby se co nejvíce eliminoval vliv jednostranné sádry a dlah s různým úhlem u pravé a levé nohy.

Dnes je Martince dva a půl roku. Chodí a běhá (začala v 17 měsících). Dlahy nosí na spaní. Nemá s nimi problém, bere je jakou součást spacího rituálu. Na ortopedii chodíme jednou za půl roku na kontrolu.